Dobrovolník Jirka napsal Letokruhu krásný dopis. Dostali jsme povolení ke sdílení, tak bez dalších slov, tady je.

Jsem sice již v důchodu, ale stále se snažím o samostatnou ekonomickou činnost. Pochopitelně to není jednoduché, snad nejen kvůli mému věku, ale i kvůli pandemii, která se tak silně až strašně podepsala na celé společnosti. Je krátce po půl desáté a v rozsáhlé databázi hledám možnosti, co vše lze ještě vylepšit a co z toho bych mohl vylepšit dnes či dokonce hned. Najednou mírně ztrácím pojem o čase a v tom zazvoní dnes již nezbytný pomocník – mobil. Copak to někdo chce takhle dopoledne, vždyť snad ještě nebude ani deset?

Ale, to je prima, volá paní učitelka ze základní školy Poláčkova. Prolétne mi hlavou, jakpak to asi jde těm prvňáčkům, kterým jsem před časem chodil číst? A než si stačím uvědomit, že už to jsou vlastně končící „druháci“, milý hlas paní učitelky se ptá, jak se mi daří – a že je ve třídě s dětmi a ty se ptají – světe div se – po mně a kdy přijdu. Nebudu zastírat, že mě to nejen potěšilo, ale i poněkud vyvedlo z míry. Děti jsem moc pozdravoval a v tom paní učitelka rozhodla – víte co, půjčím jim svůj mobil a ony si s Vámi promluví přímo. Bylo mi hned jasné, kdo se ozve první. Milá dívenka, která při čtení vždy dávala velký pozor, oči ji jezdily po okraji knížky a kdykoliv jsem dětem ukázal nějaký obrázek, hned se nakláněla, aby si vše mohla dobře prohlédnout. Dobře si pamatuji, že jsem měl přeci jen před prvními hodinami čtení v první třídě docela velkou trému Vzpomínal jsem na své dětské naslouchání pohádkám, povídkám a příběhům, které nám prostřednictvím rozhlasu přinášeli takoví herečtí velikáni, jako byli Karel Höger, Jan Werich, Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, Vlastimil Brodský a celá plejáda dalších, které tu ani nemohu vyjmenovat. Kam já se na ně se svým kostrbatým čtením hrabu. Vzpomínal jsem, jak mi láskyplně před spaním tatínek četl, často naši českou klasiku a pokoušel jsem se o vše alespoň částečně přenést do další generace, byť neuměle, takřka bez přípravy.

Ale asi se mi přeci jen nějaké pouto s dětmi podařilo vytvořit. Byl jsem docela „naměkko“, když jsem se třemi z nich krátce mluvil. Nechci uvádět jejich jména, třeba by se někteří více stydliví necítili dobře. Ale z celého toho povídání jsem nabyl jednoznačného dojmu – nestýskalo se jenom mě po dětech, ale také dětem po čtení. Jakkoliv jsou to již „druháci“, jsou to především stále děti. Všechny se do školy moc těšily. A asi jediné, co jim nyní ve škole schází, že nemohou cvičit ani zpívat. Ale i to se snad brzy podaří překonat.

Jsem moc rád, že v paní učitelce Procházkové mají výtečnou a zanícenou učitelku. A jak jsem, byť opravdu krátce před úderem Covidu poznal, paní učitelka má v dalších třídách další skvělé kolegyně. Mnozí rodiče v posledních měsících poznali, jak obtížná je výuka, celý „pedagogický proces“. A celá společnost se nyní musí snažit, abychom zameškanou docházku dětem co nejvíce a co nejlépe vynahradili. Vždyť děti jsou budoucností celého národa, celé naší společnosti. Domnívám se, že za nás, dobrovolníky z Letokruhu mohu potvrdit, že pokud to bude jen trochu možné, rádi se čtení našim dětem v základních školách budeme opět věnovat. Mnohé děti potřebují něhu, lásku a mnohé také dobré slovo. A těch dobrých slov a příběhů nalezneme v naší literatuře určitě dostatek.

A jistě najdeme i jiné aktivity, vhodné jak pro děti, tak pro „začínající seniory“ nebo chcete–li „seniory – dorostence“. Pokud bude mít o takové aktivity škola zájem a bude na ně dost času, určitě se jim mnozí z nás budou rádi věnovat.

Praha, 22. dubna 2021, den Země
Jiří K.